AI a lidská práce

Práce, která nám zbývá

Deset let není dlouhá doba. Vraťte se v mysli o tu dobu zpět, najděte někoho inteligentního, kdo se zajímá o technologie, a ukažte mu, co dokážete dnes. Otevřete prázdné textové pole. Napište větu popisující obrázek. Za tři sekundy se objeví, fotorealistický, přesně takový, jaký jste popsali – bez umělce, bez grafického editoru, bez hodin práce. Otevřete editor kódu. Popište program, který chcete, a sledujte, jak se napíše úplně sám.

Pro onoho člověka v roce 2015 by tahle technologie nebyla jen zajímavá. Byla by to zápletka sci-fi filmu, u které by si nebyl jistý, jestli jí vůbec věří. Mohli byste sledovat, jak pomalu bledne.

Pro nás je to teď prostě běžné úterní odpoledne. Rutina. Nikdo se o tom už ani nezmiňuje. Ta propast mezi tím, co by mělo působit jako zázrak, a tím, co vnímáme jen jako šum v pozadí, není jen nějaký detail o umělé inteligenci. Je to její samotná podstata.

Argument o pomocníkovi a bod, kde mu dochází dech

Standardní úhel pohledu zní: AI je nástroj, úplně stejně jako jím byly tabulkové procesory nebo knihtisk. Historie nám ukazuje, že každá vlna automatizace zničí určitou práci a vytvoří další někde jinde. Je to čistý zisk. Takže naše obavy nejsou namístě.

Není to lež. Vychází to z reálné historie. Každá velká vlna automatizace totiž nakonec vygenerovala více ekonomické aktivity, než kolik jí zlikvidovala.

Tím nejdůležitějším slovem v předchozí větě je ono „nakonec“. Knihtisku trvalo celé století, než plně přetvořil trh práce. Průmyslová revoluce si vyžádala celé generace. Dělníci, které tento proces po cestě připravil o místo, se čistého zisku zkrátka nedožili. Současná vlna se přitom prokousává kognitivními úkoly rychlostí, jakou žádná předchozí nedokázala. Historické ujišťování se vždy týkalo dlouhodobého horizontu. Jenže „dlouhodobý horizont“ má úplně jiný význam, když je tempo takhle závratné.

A navíc, pokaždé, když se nějaký nástroj stane dostatečně průlomovým, nezmění jen rychlost, jakou se dělá stávající práce. Změní to, jaké druhy práce vůbec existují. Psací stroj nezrychlil práci sazečů. Udělal ze sázení textu mrtvou profesi. Správná otázka ohledně AI nezní, jestli zrychlí to, co děláte, ale jestli ten váš konkrétní druh práce bude vůbec ještě potřeba.

Programátor kanárkem

Nejjasnějším současným příkladem je vývoj softwaru. Ne proto, že by šlo o celkově nejzasaženější obor, ale proto, že je nejvíce na očích, a proto, že v tom leží jedna velmi nepříjemná ironie: lidé, kteří AI stvořili, patří mezi první, které tato technologie připravuje o místo.

V Radě pro mezinárodní vztahy v roce 2025 řekl generální ředitel společnosti Anthropic, Dario Amodei, že svět možná brzy dospěje do bodu, kdy bude umělá inteligence v podstatě psát veškerý kód. John Schulman, spoluzakladatel OpenAI, veřejně sdělil svůj střízlivý odhad pro dobu, kdy bude jeho vlastní role výzkumníka AI plně zautomatizována: rok 2029. To říkají lidé, kteří mají o tom, co přichází, ten nejlepší možný přehled.

Optimistický argument tvrdí, že to, co automatizaci přežije, je náš úsudek a vkus. Člověk, který dokáže vyhodnotit sto výstupů vygenerovaných umělou inteligencí a okamžitě ví, který z nich je ten správný. Někdo, kdo chápe architekturu natolik dobře, aby zachytil jemnou chybu dřív, než se z ní stane drahý průšvih. Někdo, kdo má dostatek soudnosti na to, aby rozeznal dobrou odpověď od té, která jako správná pouze zní. Samotná realizace se zautomatizuje. Úsudek nikoliv.

Na tom je skutečně kus pravdy. Programátor, který umí nástroje AI dobře využívat, je produktivnější než kdy dřív – propast mezi ním a tím, kdo to neumí, se drasticky prohloubila.

Problém je ovšem v tom, že u této dynamiky „vítěz bere vše“, nejde o žádnou stabilní střední cestu. Úkoly, které kdysi vyžadovaly desetičlenný tým, nyní zvládnou dva lidé. Ti nejlepší nahrazeni nebudou. Pro kohokoliv dalšího ale zbyde mnohem méně míst. Dobrý vkus je to, co vás odliší, ale odliší vás to v místnosti, která se neustále zmenšuje.

Závod, bez cíle

V březnu 2026 publikovali ekonomové Brett Hemenway Falk a Gerry Tsoukalas studii s názvem „Past propouštění kvůli AI“ (The AI Layoff Trap). Namodelovali v ní, co se stane, když každá firma na konkurenčním trhu zautomatizuje svou pracovní sílu současně a s plným vědomím společného dopadu.

Jejich závěr: to, že znáte výsledek, nestačí k tomu, abyste mu dokázali zabránit.

Jejich logika je následující. Když firma automatizuje, shrábne veškeré s tím spojené finanční úspory. Propuštění zaměstnanci přestanou utrácet, což sníží poptávku napříč celým trhem. Jenže tento pokles poptávky se rozprostře mezi všechny konkurenty, takže každá firma z něj nese jen zlomkovou část. Firma, která automatizuje, je na tom stále lépe než ta, která to neudělá – a to i přesto, že na tom nakonec obě skončí hůře, než kdyby to neudělala ani jedna z nich. Je to Vězňovo dilema odehrávající se v globálním měřítku, s racionálními aktéry, kteří se řítí přímo k propasti, kterou všichni naprosto jasně vidí.

V únoru 2026 propustila společnost Block téměř polovinu ze svých deseti tisíc zaměstnanců. Generální ředitel Jack Dorsey tehdy prohlásil, že díky AI se tyto pozice staly zbytečnými a že většina ostatních společností dospěje ke stejnému závěru do roka. Jen v roce 2025 oznámili američtí zaměstnavatelé zrušení více než milionu pracovních míst, přičemž umělá inteligence byla výslovně uvedena jako důvod v přibližně pětapadesáti tisících případů.

Zmíněná studie zkoumala každou běžně navrhovanou odpověď na tento problém: nepodmíněný základní příjem, rekvalifikační programy, zaměstnanecké podíly, zdanění kapitálových výnosů i kolektivní vyjednávání. Ani jedna z nich firemní kalkulaci nemění. Každé rozhodnutí o automatizaci zůstává dominantní strategií bez ohledu na okolní podpůrné systémy. Jediné, co by tuto matematiku přepsalo, by byla přímá daň ze samotné automatizace, k čemuž se ale žádná vláda zatím ani nepřiblížila.

Proč finanční podpora je na to krátká

Argument pro nepodmíněný základní příjem (UBI) zní: dejte všem záchrannou síť a tyto ohromné otřesy se budou dát bez problému přežít.

Problém je ale právě v samotném pojetí této sítě.

Lidé se novým podmínkám přizpůsobují s mimořádnou rychlostí. Je to jeden z nejhlubších rysů našeho fungování, naprosto stejný mechanismus, který umožnil prvním lidem přežít v nových podnebích, zvyknout si na nedostatek potravy a znovu se postavit na nohy po katastrofách. Znormalizujeme si nové podmínky a zase začneme chtít víc. Psychologové tomu říkají hédonická adaptace. Výzkum Philipa Brickmana ze 70. let ukázal, že výherci v loterii i lidé, kteří po nehodách ochrnuli, se zhruba do roka vrátili na svou původní úroveň pocitu životní spokojenosti. Rozsah samotné změny nijak neurčoval, jak dlouho tato adaptace trvala.

Aplikujte to na příjem. Ať už se jako hranice základního příjmu stanoví jakákoli částka, v porovnání s předchozím standardem bude působit štědře. Do roka se z ní ale stane naprostý normál. Ceny se přizpůsobí, protože podniky, ke kterým tyto peníze proudí, o ně budou soutěžit, budou je investovat a poženou nahoru ceny všeho, co se dá koupit. Novou hranicí chudoby se tak stane samotná částka UBI. Ti úplně dole na tom budou v absolutních číslech o něco málo lépe, ale v relativních číslech – a právě ta řídí lidskou psychologii – na tom budou úplně stejně špatně jako dřív.

Miliardář, který chce další miliardu, není nijak porouchaný člověk. Jen se adaptoval na svou současnou životní úroveň, úplně stejně, jako si člověk, který vyrostl v chudobě a teď vydělává slušné peníze, posunul svou vnitřní hranici toho, co znamená mít „dost“. Ta hranice se posouvá spolu s vámi. A tak tomu bylo vždy.

Nyní se zamyslete nad AI. ChatGPT byl spuštěn na konci roku 2022. Během jednoho jediného roku se vygenerování profesionálního obrázku, napsání funkčního kódu nebo získání detailního právního shrnutí – to všechno na mobilu v kapse – stalo něčím, co miliony lidí dělaly zcela bez mrknutí oka. To, co by bylo v roce 2015 zhola nepochopitelné, se stalo rutinou za necelé tři roky. S masově dostupnou generativní umělou inteligencí žijeme kratší dobu, než na jakou se průměrně podepisuje nájemní smlouva, a přesto máme pocit, jako by tu s námi byla odjakživa.

Takto rychlá naše adaptace je. A ať už bude svět po automatizaci popsané Falkem a Tsoukalasem vypadat jakkoli, znormalizujeme si i to.

Vnímáme rychleji, než dokážeme chápat

Buckminster Fuller v polovině dvacátého století vypozoroval, že lidské vědění se až do roku 1900 zdvojnásobovalo zhruba každých sto let, a poté do roku 1950 už každých pětadvacet let. Ray Kurzweil tento vzorec formalizoval jako zákon zrychlujících se výnosů: tempo technologického pokroku se zdvojnásobí přibližně každé desetiletí. To znamená, že množství změn v příštích pětadvaceti letech se vyrovná množství změn za celé předchozí století.

Důsledkem toho všeho – na jehož přesném měření se sice nikdo neshodne, ale všichni ho velmi zřetelně vnímáme – je, že se neustále zužuje časová propast mezi současností a bodem v minulosti, který je dostatečně vzdálený na to, abyste pro tamní lidi působili jako bůh. Kdysi se tato propast měřila na staletí. Dnes už se tvrdí, že to mohou být jen desetiletí. A až člověk narozený dnes dosáhne stáří, mohou to být pouhé roky.

Výzkum Glorie Markové z Kalifornské univerzity v Irvine zjistil, že průměrná doba, po kterou člověk udrží plně soustředěnou pozornost na jednu obrazovku, klesla z 2,5 minuty v roce 2004 na 47 sekund v roce 2023. Denně zkonzumujeme zhruba pětkrát více informací než člověk v roce 1986, ale nezapamatujeme si z nich téměř nic. Den po tom, co se něco nového dozvíme, se naše schopnost to udržet v paměti pohybuje kolem padesáti procent. Po týdnu je to pod patnáct.

Výsledkem je jakési kolektivní tunelové vidění. Nikdo už nestíhá držet krok, a to jak individuálně, tak jako společnost. Rychlost, jakou se svět mění, dalece překonala naši schopnost utvořit si o něm jakýkoliv ucelený model. A tak se prostě jen upínáme k tomu, co zrovna trenduje, zpracováváme to ve fragmentech a jdeme dál, k další věci. Směr této cesty si nevybírá žádný jednotlivec ani žádná instituce. Vynořuje se tak nějak sám z miliard individuálních reakcí na to, co se právě teď v tuto chvíli děje.

Není to něco, co by se týkalo výhradně umělé inteligence. Je to samotná esence tohoto desetiletí. AI pouze zrychluje každý jeho aspekt, protože AI zrychluje úplně všechno, a tahle nekonečná smyčka zkrátka nemá žádný přirozený strop.

Jaká je tedy skutečná otázka?

Tou úplně nejhorší otázkou, na kterou byste se ohledně toho všeho měli ptát, je, jestli vám AI vezme zrovna vaši konkrétní práci.

Možná ano. Některé kategorie práce se zmenší, jiné naopak ne. Zcela upřímná odpověď zní, že naprosto ničí modely nejsou natolik spolehlivé, aby vám prozradily, které jsou které. Tempo změn totiž předstihlo ekonomy, technology i všechny ostatní, kteří se ho snaží jakkoliv predikovat.

Mnohem znepokojivější otázka ale zní takto: co přesně nám zůstane, když naše ekonomická produktivita už nadále nebude tím hlavním, co my lidé můžeme světu nabídnout?

Po většinu lidské historie znamenalo „být člověkem“ být užitečným v rámci nějaké ekonomiky. Práce neznamenala jen zdroj příjmů. Dodávala nám strukturu, identitu, určovala sociální logiku toho, jak byly organizovány naše dny, a dávala odpověď na to, co vlastně trávíte děláním se svým časem. Pokud se toto změní – a to nikoliv jen pro úzkou skupinu lidí na okraji, ale pro podstatnou část celé populace během jediné generace – tento rozkol se neprojeví primárně ve statistikách úřadů práce. Projeví se tak, že na vlastní kůži zažijeme to, co se stane, když nám zmizí veškerá životní struktura, aniž bychom se zatím dokázali shodnout na tom, čím přesně ji nahradíme.

A my se samozřejmě přizpůsobíme čemukoli, co přijde potom. Přizpůsobíme se rychleji, než si kdokoli umí představit. Svět v roce 2040 bude lidem, kteří v něm budou žít, připadat naprosto stejně, jako připadá dnešek nám. To znamená: normální, nijak výjimečný a plný úplně nových problémů, na které si budou moci postěžovat. V tomhle jsme totiž opravdu nesmírně dobří. Je to snad ta úplně jediná věc, ve které jsme na 100 % spolehliví.

Zda to, co si znormalizujeme, bude nakonec vůbec stát za to, je otázka, na kterou dnes bohužel nedokáže odpovědět vůbec nikdo. Přitom je to možná ta jediná otázka, na které doopravdy záleží.